Co má společného vyznamenání J. Ostrčilíka a upozornění BIS, že se u nás dějiny učí na školách ve všeslovanském a sovětském duchu?

Samozřejmě s jistotou nemůžeme nic tvrdit, ale přesto si dovolíme říci, že zřejmě hodně. Jejich společný jmenovatel, jak jsme přesvědčeni, spočívá ve výroku německého prezidenta Franka-Waltera Steinmeiera, že „společná historie by se měla ještě mnohem častěji společně vyprávět.“

Zatímco pan J. Ostrčilík již „naši společnou minulost“ společně s Němci jednostejně vykládá a za to dostal metál, pojetí české minulosti na našich školách se však stále značně odlišuje od té německé verze. A tak nastoupila BISka a varovně vztyčuje prst. Výuka na školách nemůže být dále vedena ve všeslovanském a sovětském duchu! Co nyní bude dělat pan ministr školství? Doběhne si na BISku pro instrukce, jak se má na školách učit? Co udělá pan premiér A. Babiš, až to všechno bude mít čas celkově zhodnotit? Jedno je jisté. Vztahy mezi panem Babišem a panem Bělobrádkem již v dřívější vládě byly „skvělé a zcela kolegiální“. Doufejme, že i v budoucnu budou stejné, ne-li dokonce lepší. Jestliže se tehdy něco panu Bělobrádkovi nepovedlo, tak má možnost to nyní „napravit“.

Předseda parlamentní komise pro BISku, pan Pavel Bělobrádek, je starý a známý osvědčený harcovník, který již před lety začal sdílet naše společné dějiny, tedy ty česko-„sudeto“-německé, a část z nich dovedl převyprávět i v německém duchu nebo alespoň je převzít. Vždyť sám o sobě prohlásil, že je sudetský Čech. A dále tvůrčím způsobem rozvíjel termín „Sudety“. Mluvil o Sudetech geografických a politických. Ty druhé iniciativně, pravděpodobně na základě vlastního rozhodnutí, rozmnožil o celou Šumavu a o město Brno. Německým obětem českého vyhnání věnoval v tzv. Sudetoněmeckém domě v Mnichově kytici, jíž položil za přítomnosti pana B. Posselta. A mohli bychom vzpomínat i na další. A nyní, když je pan P. Bělobrádek oním předsedou parlamentní komise, se jeho zkušenosti i tvůrčí činnost obzvlášť hodí.

Nyní jen těžko můžeme odhadnout, jakých vynikajících výsledků může být na českých školách dosaženo s jeho pomocí. Nepředbíhejme a vyčkejme!

Ale napadá nás ještě jedna věc. Když pan J. Odstrčilík byl německým prezidentem již vyznamenán, nebyly náhodou opomenuty zásluhy pana P. Bělobrádka na společném, tj. česko-„sudeto“-německém vyprávění o společných dějinách? A když tak vzpomínáme na ony zasloužilé, neměli bychom zapomenout ani na velké zásluhy pana D. Hermana, osvědčeného stavitele mostů. Jistě jsou i další, např. pan J. Čižinský. Ale věříme, že i on se zaslouženého vděku dočká.

J. Skalský